čtvrtek 28. července 2016

Co ta zahrada!

    Tak letos v létě se tedy podpatky v hlíně moc neohřály. Courají po všech čertech jen ne na zahradě, a taky podle toho ta zahrada vypadá.

    Začátkem března na mě začal můj muž významně pomrkávat, že už je jako čas.  Vytáhnout ze sklepa obří krabici, kterou tam skladujeme už dva roky, plnou semen a konečně zaset.

    Jenže já jsem byla právě zaměstnána tvorbou mého blogu a tudíž mě nějaká bedna plná semen nechávala chladnou.
    “Prosím tě, ještě je brzy!” odbyla jsem ho rázně a dál se věnovala problematice blogu, protože jsem nevěřila, že z toho chaosu okýnek a anglických popisků může vzniknou něco jako blog.



    Ke konci dubna jsem se uvolila vzít krabici konečně na milost a slavnostně u Ordinace v růžové zahradě začala třídit ty poklady, co do ní můj muž v naději, že ze mě udělá farmářskou ženušku za dva roky nashromáždil.

    První skupinu tvořila semena, která se měla předpěstovat ve skleníku v lednu. Tak ty jsem vyloučila s klidným svědomím, protože za první nemáme skleník a za druhé, kdo by čekal, že už v lednu. Ani můj drahý manžel ne. Takže ty šly  zpět do krabice, a že jich nebylo málo.

    Druhou skupinu tvořila semena, která měla být zaseta březen až duben. Tady už jsem se začala cítit trošku provinile, že jsem možná přece jen  něco prošvihla. Ale dlouho jsem se tím netrápila. Však je ještě čas. Takže rukolu, hrášek, fazole a kopr jsem zasela, spolu s několika sáčky skalniček a lučního kvítí.

    Třetí skupinu tvořila semena duben až květen, u kterých jsem usoudila, že ty mohou ještě počkat. Pěkně na poličce, aby byly na očích.  A jsou tam na očích dodnes. Takže slunečnicemi a asi osmi druhy dýní už letos nikoho neohromím.

    A přitom  vloni se to se mnou začalo docela slibně vyvíjet.  Zaseli jsme rajčata, cukety, slunečnice, hrášek, fazole a dýně a nechali zahradu žít svým životem. Přesně v duchu rčení, čím hloupější sedlák, tím větší brambory, slunečnice vyrostly přes dva metry, rajčata padala pod tíhou plodů k zemi a cukety nabyly obřích rozměrů. Dýně se rozlezly po celé zahradě a já jsem se dmula pýchou.


    Pak ovšem přišel čas sklizně. Rajčata mi lezla i ušima, jelikož z naší povedené rodinky je jím jen já. Dle receptu holek z Herbáře jsem je usušila v troubě a naložila do olivového oleje. Bohužel jsem je nesnědla dost rychle, takže  zplesnivěly.

    Cukety vážily asi 6 kg, ale  abych je překrojila bych musela mít doma mačetu, což nemám, takže zdřevnatělé holky drahé putovaly na kompost.

    Semínka ze slunečnic sezobali ptáci, no ale alespoň máme dobrý skutek a já hezké fotky a z dýní jsem uvařila marmeládu nevalného vzhledu a chuti, tudíž ji nikdo nechce, stejně tak jako polévku a všechno ostatní z ní.

    No, alespoň marmeláda z rybízu se snědla, a ty další 4 kg rybízu v mrazáku dělám, jako že nevidím, stejně jako celou rybízovou plantáž na zahradě.


    A jak  to nakonec dopadlo letos? O tom zase příště :)

2 komentáře:

  1. Smutne, u nas rajcatat ji vsichny, dynove a cuketove zeli, super.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nojo, u nás bohužel tohle nikomu moc nejede :( ale dýňové zelí? To jsem ještě neslyšela... :)

      Vymazat