čtvrtek 28. července 2016

Co ta zahrada!

    Tak letos v létě se tedy podpatky v hlíně moc neohřály. Courají po všech čertech jen ne na zahradě, a taky podle toho ta zahrada vypadá.

    Začátkem března na mě začal můj muž významně pomrkávat, že už je jako čas.  Vytáhnout ze sklepa obří krabici, kterou tam skladujeme už dva roky, plnou semen a konečně zaset.

    Jenže já jsem byla právě zaměstnána tvorbou mého blogu a tudíž mě nějaká bedna plná semen nechávala chladnou.
    “Prosím tě, ještě je brzy!” odbyla jsem ho rázně a dál se věnovala problematice blogu, protože jsem nevěřila, že z toho chaosu okýnek a anglických popisků může vzniknou něco jako blog.



    Ke konci dubna jsem se uvolila vzít krabici konečně na milost a slavnostně u Ordinace v růžové zahradě začala třídit ty poklady, co do ní můj muž v naději, že ze mě udělá farmářskou ženušku za dva roky nashromáždil.

    První skupinu tvořila semena, která se měla předpěstovat ve skleníku v lednu. Tak ty jsem vyloučila s klidným svědomím, protože za první nemáme skleník a za druhé, kdo by čekal, že už v lednu. Ani můj drahý manžel ne. Takže ty šly  zpět do krabice, a že jich nebylo málo.

    Druhou skupinu tvořila semena, která měla být zaseta březen až duben. Tady už jsem se začala cítit trošku provinile, že jsem možná přece jen  něco prošvihla. Ale dlouho jsem se tím netrápila. Však je ještě čas. Takže rukolu, hrášek, fazole a kopr jsem zasela, spolu s několika sáčky skalniček a lučního kvítí.

    Třetí skupinu tvořila semena duben až květen, u kterých jsem usoudila, že ty mohou ještě počkat. Pěkně na poličce, aby byly na očích.  A jsou tam na očích dodnes. Takže slunečnicemi a asi osmi druhy dýní už letos nikoho neohromím.

    A přitom  vloni se to se mnou začalo docela slibně vyvíjet.  Zaseli jsme rajčata, cukety, slunečnice, hrášek, fazole a dýně a nechali zahradu žít svým životem. Přesně v duchu rčení, čím hloupější sedlák, tím větší brambory, slunečnice vyrostly přes dva metry, rajčata padala pod tíhou plodů k zemi a cukety nabyly obřích rozměrů. Dýně se rozlezly po celé zahradě a já jsem se dmula pýchou.


    Pak ovšem přišel čas sklizně. Rajčata mi lezla i ušima, jelikož z naší povedené rodinky je jím jen já. Dle receptu holek z Herbáře jsem je usušila v troubě a naložila do olivového oleje. Bohužel jsem je nesnědla dost rychle, takže  zplesnivěly.

    Cukety vážily asi 6 kg, ale  abych je překrojila bych musela mít doma mačetu, což nemám, takže zdřevnatělé holky drahé putovaly na kompost.

    Semínka ze slunečnic sezobali ptáci, no ale alespoň máme dobrý skutek a já hezké fotky a z dýní jsem uvařila marmeládu nevalného vzhledu a chuti, tudíž ji nikdo nechce, stejně tak jako polévku a všechno ostatní z ní.

    No, alespoň marmeláda z rybízu se snědla, a ty další 4 kg rybízu v mrazáku dělám, jako že nevidím, stejně jako celou rybízovou plantáž na zahradě.


    A jak  to nakonec dopadlo letos? O tom zase příště :)

pondělí 25. července 2016

Ostrov poslušnosti - Marina Anderson

    

Téměř celý děj knihy se odehrává v luxusním zařízení Ostrov poslušnosti, kam přijíždí lidé, kteří ve svém životě zaujímají vedoucí postavení, které jim ale komplikuje jejich osobní život. Nejsou schopni se podřídit svým partnerům. Proto se v jedno nebo dvouvíkendovém kurzu učí, jak se zcela odevzdat svému protějšku, plnit příkazy a následně přijmout trest za neposlušnost.

     Účastníci kurzu na Ostrově jsou nuceni dodržovat mlčenlivost, a proto, když hlavní hrdinka Natálie Bowenová dostává od své přítelkyně doporučení a pozvání na Ostrov, je absolutně v šoku z toho, co ji tam čeká a co je nucena dělat.

     Naučí se Natálie vzdát se vedení ve svém sexuálním životě a jak to dopadne s jejím sexy učitelem, který s ní má sakra hodně práce? Navíc, když jakékoli vztahy mezi účastníky a personálem jsou nepřípustné?

    Ostrov poslušnosti je kniha plná sexu, ale nevyznívá vulgárně a dobře se čte. Nelze od ní čekat nic jiného než pobavení, možná inspiraci k oživení sexuálního života. Sexuální scény jsou popsány s velkou otevřeností, na to je třeba se připravit a rozhodně to není čtení pro puritány.

    Závěr je mírně nedotažený, z mého pohledu za dva dny člověk nezmění své sexuální preference nebo zvyklosti,  ale myslím, že tohle nebylo hlavním záměrem knihy, stejně tak jako řešení vztahu hlavních hrdinů, které na mě působí trošku křečovitě a nereálně. Hlavním záměrem byl podle mě spíš popis sexuálních scén, kterých si užijete dosytosti. Tudíž jako  odpočinkovou knihu na dovolenou mohu doporučit, ale nic hlubšího v ní nehledejte.

úterý 5. července 2016

Naše vodní hospodářství

     Máme tu zase léto, naše druhé na venkově a stejně jako vloni, letos možná ještě palčivěji, nás postihuje problém s vodou – je jí málo.

     Když jste ve městě, vodu neřešíte, prostě teče, sprchujete se kdy chcete. Ráno, večer, po cvičení, teplá je samozřejmost. Ovšem tohle končí s příchodem na venkov, potažmo do chajdy, která byla využívána pár měsíců v roce a samozřejmě jen v létě.

     Takže první zkouška po našem příchodu do domu hrůzy. V kuchyni teče pouze studená – rozuměj ledová ze studny. V koupelně v umývadle to stejné. Ve vaně luxus, teče i teplá. Ale pokud vůbec teče. A pokud budete mít dost odvahy do té vany vůbec vlézt. Přiznám se, že ze začátku jsem měla trošku zábrany. Můžete drhnout jak chcete, ale zažranou špínu prostě nevydrhnete. A taky je to, jako byste vlezli do lednice, protože jestli jsem to ještě nezmínila, koupelna je v přístavku, takže v zimě je tam zima skoro jako venku. Když přijdete z koupelny do pokoje, zamlží se vám brýle.

     V podstatě nejdůležitější věcí v naší koupelně bylo čerpadlo. Pokud jste někdo jako já, venkovským životem do té doby téměř nepolíben, je pro vás velkou záhadou. Zpočátku jsem vůbec nevěděla na co to je. Velká modrá kovová potvora a na ní trůní hnědý květináč. Čerpadlo si žilo svým životem, jednou šlo, jednou nešlo. Také záleží jaký je tlak vody. Takže voda někdy tekla a někdy ne. 

     Nejlepší je, když už se odhodláte v deseti stupních se vysvléct do naha a skočit do ledové vany, abyste vzápětí zjistili, že neteče voda. Pro zvýšení tlaku, neumím to dost dobře vysvětlit, mi můj tatínek kutil, připojil k čerpadlu pumpičku na kolo a když to nešlo, tak se pumpovalo. Takže chcete umývat nádobí, pumpujete, dítě si chce umýt ruce – pumpujete, dítě se sprchuje a vy pumpujete jako blbec. Také do květináče musíte dolévat vodu, aby se vám vzápětí rozstříkla jako vodotrysk do obličeje.

     První týden po našem nastěhování sice voda jakž takž tekla, ale byla podezřele hnědá a tak trošku zapáchala. Rozhodli jsme se ji radši nepoužívat a objednat čističe studní. Naštěstí jsme s sebou měli pár kanystrů s pitnou vodou, takže u nás brzy začalo platit ne sůl, ale voda nad zlato. Kluci, co přišli za pár dní studnu vyčistit, byli upřímně zděšení.
Doufám, že jste to nepili?!“ no naštěstí ne, a proto jsme pořád ještě tu.



     Když jsme se přestěhovali o sto metrů dál, do našeho nového domu, s naivitou městského děvčete jsem se těšila, že teď už bude všechno super. Do chvíle, než mi manžel oznámil, že zrušil tu žádost na připojení k vodovodům a kanalizacím a tudíž budeme odkázáni na naše dvě studny, která jedna je u domu a druhá u výše zmíněné chaty hrůzy. 

     Rozbor vody ze studny dopadl skvěle, takže jsme pořídili vodárnu, filtry, UV lampu. Do sklepa přibyly další přístroje, které nikdy nevím na co jsou. Stojí hned vedle tří beček a asi 10 různých budíků a měřáků, které tvoří zase mě nikdy nepochopitelný systém topení a hurá, máme vodu.


     Nová domácnost se rozjela na plné obrátky, se vším luxusem. Pračka, myčka, sprcha, vana a ejhle, další problém se kterým jsme nepočítali... sucho... jednoho dne prostě došla voda. Stalo se to v parném létě, jak jinak.

      Teď už to poznám, ten zvuk, kdy to párkrát „zaškrdlá“ a konec, jsme bez vody. Od té doby se nám to stává pravidelně. Když moc peru, když si barvím vlasy nebo když jsme měli vši – museli jsme si pořád drhnout hlavy. Taky na Štědrý den. 

     Takže přečerpáváme z jedné studny do druhé. Občas v zimě zamrzne hadice, a to jsme nahraní. To pak hadici poléváme horkou vodou z konvice. A já zuřím, nadávám, kleju a balím si věci na cestu zpět do civilizace. Dávám ultimáta, že když voda nepoteče do zítřejšího poledne, vážně odjíždím. No, zatím to manžel ještě vždycky stihnul.