středa 29. června 2016

Rudé paprsky severního slunce - Markéta Hejkalová



Anotace: Česká žena Monika neví, co si dál počít se životem. Pak odjede s manželem, badatelem blíže nejmenovaného ústavu pro zkoumání totalitní minulosti, na několik měsíců do Jižní Koreje. Tam se bezhlavě zamiluje do muže, o němž ví jenom to, že v něm potkala svoji druhou polovinu. Zrovna tak dobře ví, že jejich veliká láska jednou skončí, protože v obyčejném lidském světě nepřežije. Věčštěstí a muže na celý život hledají i další hrdinky románu: paní Song, již manžel přiměl k útěku ze Severní Koreje, úspěščesko-finská podnikatelka Kamila, která už nevěřila, že potká toho pravého i tajemná slečna Lee. Která z nich nepřežije? Kruté paprsky severokorejské diktatury dopadají až do Soulu, do univerzitního kampusu, ztracených zákoutí i purpurového pokoje hodinového hotelu Ben Hur. Ale nejen tam. Ženy netuší, že jsou jen loutkami v podivné hře a jejich pohyby řídí neznámé vzdálené ruce. Nebo až příliš blízké? Kniha Rudé paprsky severního slunce je originálním spojením tklivého milostného příběhu a napínavé detektivky a čte se jedním dechem.

     Když jsem viděla nabídku na recenzní výtisk této knihy, okamžitě mě zaujal milostný námět, osudová láska, dilema jít do vztahu s nejistou budoucností nebo zůstat v manželství, které ale také není moc pevné v kranflecích. Zvlášť, když manžel si s věrností také hlavu neláme. Od této linie příběhu jsem přiznám se čekala víc, víc lásky, touhy, dramatu. Ale tento milostný příběh není základním kamenem tohoto románu. Příběh Moniky a Minjonga je jedním z několika příběhů. Slečna Lee, paní Song, Moniky manžel Michal, Monika, kolem těchto všech se motá záhadný profesor Park. Ale kdo je profesor Park, jaký je a pro koho ve skutečnosti pracuje?

     A v tom potkáme Minjonga. Johna. Tentokrát už nepochybuju, jestli je to on nebo někdo, kdo je mu hodně nebo alespoň trochu málo podobný. Už ho přece znám, pila jsem s ním v jeho bytě mlékokávu. Celá se rozechvěju. To přece není možné. Protože jsem si celou dobu říkala, že ho tady třeba potkám. Jednou jsme se v tomhle hotelu už viděli, při galavečeři, tak proč ne teď znovu? Právě kvůli němu jsem si chtěla dát kafe tady, a ne ve městě.

     To je právě hlavním námětem Rudých paprsků severního slunce. Ač jsme v jižní Koreji, náš severní soused je neustále ve střehu a nikdo si nemůže být jistý kdo je kdo a co je jeho skutečným posláním. To moc ostatně neví ani Moničin manžel, který v Koreji celkem nic nedělá. Taktéž paní Song, která nemůže věřit ani vlastnímu manželovi, ani slečna Lee, která by si už nejraději našla muže a založila s ním rodinu.

     „Kde je váš manžel?“ zareagoval hned mladík, jako by vysvětlení o svobodném světě neposlouchal nebo nebral vážně, nýbrž jen jako povinnou zdvořilostní frázi, jaká k rozhovoru patří.
   „Nevím,“ polkla, „on...“ Těmhle policistům samozřejmě může říct, že ji manžel opustil. Ale že se vrátil? Tím si nebyla jistá. Kapitána Parka by se nebála poprosit o radu, co má dělat. Jestli má manžela poslechnout, odpustit mu a vrátit se s ním na Sever? Ne, s tím by se nemohla svěřit ani kapitánu Parkovi.

     A co se stane, když už se někteří rozhodnou jít svou vlastní cestou? Dát přednost svému životu a vymanit se z temných chapadel, které vám obtahují smyčku kolem krku?

     Díky tomuto románu se ocitneme v daleké Koreji a strávíme tam s našimi hrdiny několik měsíců života. Toto neobvyklé prostředí je to, co některé čtenáře zaujme, jiné možná naopak odradí, protože přece jen v současné době švédských a všeobecně severských thrillerů moc nefrčí téma porevolučního uspořádání světa a spřádání konspiračních teorií. Ale příběhy hlavních hrdinů a nakonec smrt jednoho z nich nám zaručují dobrou zábavu u čtení. Budete chtít vědět víc, kdo je kdo a co je vlastně účelem toho všeho, protože to nejen, že netuší hlavní hrdinové, ale ani čtenáři a mě tahle knížka udržovala v napětí a bavila mě, přestože si dovolím řadit se ke generaci, která sice část ranného dětství prožila v totalitě, ale jinak zná totalitní praktiky pouze z knížek a vyprávění.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Nakladatelství Hejkal, kde si knihu lze zakoupit – www.hejkal.cz


Markéta Hejkalová

napsala sedm románů, v nichž se milostné příběhy současných žen spojují s napínavým dějem a zajímavým, atraktivním prostředím - mj. Andělé dne a noci (2012), Důkazy jejího života (2010) a Kouzelník z Pekingu (2008), knihu pro děti Šli myšáci do světa, řadu povídek (nejen pro časopisy Českých drah) a několik knih faktu, například životopis Fin Mika Waltari či netradiční kuchařku U nás v Evropě. Přeložila mnoho knih finské literatury (hlavně Miku Waltariho a Arta Paasilinnu) a vede překladatelský seminář finské literatury na Masarykově univerzitě. Je místopředsedkyní českého a členkou výboru světového PEN klubu. Žije s manželem v Havlíčkově Brodě, od roku 1991 tam pořádá každoroční Podzimní knižní veletrh. Její knihy byly přeloženy do angličtiny, němčiny, ruštiny, bulharštiny a albánštiny.

pátek 24. června 2016

První fotbalový turnaj

     Děti čekal první fotbalový turnaj. V sobotu. Odjezd ve čtvrt na sedm. Manžel brblá, že se nevyspí ani o víkendu a co to je za nápady, takhle brzy ráno.
Pro děti se musíš obětovat,“ říkám mu. Sama se chystám odjet na dámskou jízdu, ale já se přece pro rodinu obětuji neustále.

     A tak vstáváme ve třičtvrti na šest. Děti si už dopředu nachystaly batůžky, takže doufám, že odjezd od školy ve čtvrt na sedm stihnou. Když ve čtvrt na sedm a dvě minuty odjíždí z domu, už je mi jasné, že nestihnou. V sedm hodin se jdu kouknout na mobil a hle... tři smsky od kamarádky: Jani, za dvě minuty se odjíždí!!! Přijedete??? Trenéři to potřebují vědět!!! Ozvi se! a jéje... asi deset zmeškaných hovorů od manžela... a sakra! Vypnutý zvuk! No to mě potěš!

     Rychle vytáčím číslo, abych zjistila, co se děje. Manžel je s dětmi v úplně jiné vesnici, protože se trenérka upsala a název obce napsala špatně - Borová nebo Bobrová - oboje je na B! U školy ve čtvrt na sedm, tedy po čtvrt na sedm, samozřejmě nikdo nebyl. Tak jeli do Bobrové. Tam našli jen spící vesnici, po turnaji ani vidu ani slechu. Když konečně odchytli nějaké ranní ptáče, zjistili, že musí do Borové, která naštěstí nebyla na druhé straně okresu. A tak tu už 20 minut jezdí a hledají halu. Takže naše pověst věčných opozdilců se nyní rozšiřuje už i na místní fotbalový klub. Paráda. Naštěstí si trenéři, asi pro takovéhle případy, nechali větší časovou rezervu a tudíž děti začátek stihly.

     Hráči z našeho klubu byli rozděleni do dvou týmů, přičemž oba naši drahoušci byli zařazeni do týmu B. Dcera je docela sportovně nadaná, a proto se jí to trošku dotklo no a syn je malý intelektuál. Jeho heslem je hlavně opatrně, bohužel i ve sportu, takže u něj bylo rozhodnutí trenérů asi na místě. Když jednou dcera dostala na tréninku míčem do obličeje, vysvětlil jí, že jí to patří, protože se nemá tak honit za míčem a být radši pěkně v klidu, spíš trošku dál od centra dění.



     Hra může začít a taky to jede. Náš B-tým inkasuje jeden gól za druhým a to trošku mírní nadšení dětí. Skóre 16:0 už je na trenéry silná káva a tak se rozhodnou tým vyhecovat a motivovat, ale po vznesení synovy reklamace, že dres nemá kapsy, to definitivně vzdávají. Tým B se umístil na krásném šestém místě ze šesti, ale protože medaile prozíraví pořadatelé mají pro všechny, zúčastněné děti jsou v pohodě.

     Doma ale synovi vrtá hlavou ten zlatý pohár. Strašně se mu líbil a moc by jej chtěl mít. Přichází proto za manželem s návrhem, zda by si jej mohl koupit. Manžel se mu snaží vysvětlit, že pohár je cenou za vítězství, a tudíž, že je lepší jej vyhrát než koupit. Sází na synovu šetrnost.
No, a taky to máš pak zadarmo.“ Ale syn se na něj káravě podívá a vysvětlí mu, že to úsilí při zápase, tréninky a všechno přece také není zadarmo.

     Tak manžel musí na e-shopu vyhledat, kolik stojí pohár pro vítěze. Když se zjistí, že zlatý pohár stojí asi 150 korun, syn září štěstím: „No vidíš, já jsem myslel, že stojí tak milion!!!“


     Když se mírně unavená vracím z dámské jízdy, syn už má ceny v e-shopu nastudované. Nadšeně mi hlásí, co si koupí, a že pohár stojí tolik a medaile třináct korun. Krotím jeho nadšení prohlášením, že pohár se nedá jen tak koupit. Chvíli tak vyvolám v manželovi dojem, že mi asi přes víkend rapidně klesla inteligence a přesvědčuje mě o opaku, než konečně pochopí, kam tím mířím. Potom zbytek víkendu dětem vysvětlujeme, proč je lepší pohár vyhrát než koupit. Zatím se držíme a e-shop má pro jistotu z technických důvodů zavřeno.

čtvrtek 16. června 2016

Návštěva knihovny 3

Týdny běží jak splašené a já mám další knížky z knihovny. Moc to nepřeháním, protože toho mám na čtení víc než dost. Ale zase nejde odolat :)





Děvčata z Rijádu - Rajaa Alsanea



Skvělá kniha, už jsem ji stihla i přečíst, takže recenzi najdete zde




Tanec na troskách - Milana Terloeva

Válečný deník čečenské dívky



Anotace: Kniha začíná a končí plesem či oslavou. Ten první byl zrušen. Bylo to v roce 1994: válka právě vtrhla do Orechova, malé čečenské vesničky, odkud pochází Milana Terloeva. Ten druhý se konal. Bylo to v roce 2006: po třech letech ve Francii, kdy se mladá žena vrátila do své vesnice a zatančila si se svými blízkými i přes utrpení a všudypřítomné přízraky. Mezi těmito dvěma plesy je dvanáct let násilí, během nichž se život Milany převrátil naruby. To když ji asociace nabídla studium v Paříži. Tato zázračná životní dráha je zaznamenána v Tanci na troskách, který je zároveň osobním i válečným deníkem, kde defiluje nedávná historie této zraněné země. Milana popisuje spěšný odchod z malé vesnice těsně před příjezdem ruských tanků, život ve sklepeních v Grozném, potřebu jít na fakultu i v ohrožení života, útěky do Ingušska během bombardování, meziválečnou euforii, "čistky" a "filtrační tábory", nečekaný odlet do Paříže, objevování západu, návrat do Čečenska...
Tanec na troskách je vyprávění o výjimečném osudu a drásavém svědectví mladé ženy, která by si přála, aby její lid konečně promluvil.

O válce v Čečensku jsem ještě nic nečetla, tak se alespoň poučím...



Chuť jablečných jadýrek - Katharina Hagena



Anotace: Když Bertha zemře, zdědí její dům Iris. Po mnoha letech Iris zase stojí  ve starém babiččině domě, kde si jako dítě o letních prázdninách hrávala se svou sestřenicí na převlíkanou. Toulá se místnostmi a zahradou, ve světě, který jako by vypadl z času, v němž červený rybíz přes noc zbělá a pak se zavařuje jako konzervované slzy, kde strom vykvete hned dvakrát, mizí vesnice a ženy si z prstů křešou jiskry. Zahrada už ale mezitím zpustla. Poté, co Bertha spadla z jabloně, byla nejdřív roztržitá, pak zapomětlivá, a nakonec už nikoho nepoznávala, dokonce ani své tři dcery.
Iris zůstane v domě týden sama. Neví, jestli si jej vůbec chce nechat. Plave v černém jezeře, má návštěvu, políbí bratra kamarádky z dřívějška a natře jednu zeď. Zatímco pobíhá z pokoje do pokoje, osahává své vlastní vzpomínky a své vlastní zapomnění: co skutečně  dělal její dědeček, než odešel do války? Jací mužové milovali Berthiny dcery? Kdo jedl jablko i s jadýrky? Nakonec Iris dospěje k oné noci, kdy se její sestřenici Rosmarie stal ten úraz: co dělala Rosmarie na střeše zimní zahrady? A co chtěla ještě Iris říct?
Iris tuší, že jsou různé druhy zapomění. A vzpomínání je jen jedním z nich.

Tahle knížka bude taková letní, vhodná na čtení v přesně tak zarostlé zahradě, jak se tu popisuje :)


Děvčata z Rijádu - Rajaa Alsanea



Deník Bridget Jonesové“ po arabsku


Anotace: Je smutnou pravdou, že lidskou přirozeností je zevšeobecňování. A tak není divu, když se při představě Saúdské Arábie či islámu každému vybaví Usáma bin Ládin, smrtelné nebezpečí a únosy dětí. Všichni víme, jak to tam chodí... Ale víme to doopravdy? Ani náhodou..
Mladá arabská autorka se před časem rozhodla podělit se s ostatními o svůj náhled na svět muslimských žen, na lásky, vztahy, manželství a další věci. Samozřejmě však zvolila úplně jiný úhel pohledu než ten, který máme z podobné literatury zažitý, nýbrž bez přikrašlování, ale také bez zbytečných nářků prostě začala vyprávět příběhy čtyř přítelkyň, dívek z rijádské smetánky.
Sadím, Gamrah, Lamís a Mašael zvaná Michelle se zamilovávají, zasnubují, vdávají a rozvádějí, studují, pracují, trápí se i radují. A tak postupně nenásilně pronikneme do tajů uvažování místních mužů a rodinných klanů, zamyslíme se nad fungováním arabské a západní společnosti a začneme mít dojem, že těch nesmiřitelných rozdílů není zdaleka tolik, jak jsme se ještě nedávno domnívali. Hlas děvčat z Rijádu se zkrátka nese dodaleka, a kdo ho jednou uslyší, už nikdy nebude šířit zkostnatělá dogmata, kterým možná ještě donedávna podléhal.

     Kniha Děvčata z Rijádu je psaná formou e-mailů, které autorka anonymně rozesílala každý pátek po internetu. Každou kapitolu tedy tvoří úvodní slovo, shrnutí reakcí na minulou epizodu a příběh jedné ze čtyř kamarádek.

    První kapitola vypráví o svatbě Gamrah a ihned vás vtáhne do děje. Popis arabské svatby, kdy nevěsta ženicha téměř nevidí a také skoro nezná otevírá první příběh o nešťastném domluveném sňatku.

     To přítelkyně Sadím má zdá se větší štěstí. Její snoubenec Walíd je do ní velmi zamilovaný, i když je to také domluvený sňatek. Volají si každý den, což je jediný možný kontakt snoubenců před svatbou. Walíd se ve všem podřizuje Sadím. Po podpisu svatební smlouvy se již mohou spolu scházet. Dle tradice je ale svatba završena až obřadem, který následuje i několik měsíců po podpisu svatební smlouvy, i když oficiálně jsou již manželé. Proto když Sadím podlehne naléhání Walída a stráví s ním noc, je velice překvapena, když s ní poté přeruší kontakt a poštou jejímu otci přijdou rozvodové dokumenty. Najde Sadím ještě někdy muže, kterého bude milovat?

    Michelle má matku Američanku a také její otec je velmi liberální ve výchově své dcery. Několik let žijí v Americe a poté se vrací do Saudské Arábie. Michelle se se svou láskou seznámí ve městě a je to láska jako trám, ovšem do té doby, než se o ní Fajsal zmíní své matce, pro kterou je to absolutně nevhodná nevěsta. Fajsal se proto podvolí vůli rodiny a Michelle opustí. Jak Michelle překoná tuto zradu od muže, o kterém ví, že ji velice miluje?

    Také Lamís, studentka medicíny hledá lásku. Najde ji u svého kolegy ze školy? Dokáže dodržet všechna pravidla, která si pro získání Nizara stanovila?

Brzy ráno ji vzbudila Lamís telefonem: „Jdi do koupelny a opláchni si obličej studenou vodou. Potřebuju, aby ses probrala,“ doporučila jí, než začala s vlastním obsahem telefonátu.
Co se děje? Proč mě budíš takhle brzy?“
Michelle, Fajsal se dneska žení.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
Michelle, jsi tam?“
Ano.“
Jsi v pořádku?“
Jaký Fajsal? Můj Fajsal?“
Ano, moje milá. Tvůj mizera Fajsal. Kdo jiný?“

     Osudy čtyř kamarádek sledujeme v průběhu několika let, kdy dostudovaly, začaly budovat kariéru, pracovat a také se jedna stala matkou, ale především nepřestávaly neustále hledat lásku. Knížka mě strašně bavila, je napsaná velice čtivou formou, krátké kapitoly, a kromě toho, že jsem chtěla vědět, jak to s holkama dopadne, je i velice zajímavé se dozvědět něco o tradicích a zvycích arabského světa a také třeba o tom, že i dívky zahalené od hlavy k patě chatují na internetu, posílají smsky a v noci kolabují telefonní linky zatížené tajnými hovory milenců. Ale také třeba o tom, že bez dovolení nesmíte coby svobodná, nebo i rozvedená žena opustit dům, o vašem životě rozhoduje matka nebo teta, která vám vybere ženicha nebo nevěstu a že láska je něco, co není v životě až tak důležité.

Pokud jde o záležitosti zbraňovaných lásek, jejich zápas o právo na přiznanou a otevřenou existenci v Saúdské Arábii stále trvá. Můžete ho vytušit ze vzdechů znuděných mužů sedících v kavárnách, ze zářících očí žen, které kráčejí ulicemi zahalené v závojích, z přetížených telefonních linek, které se po půlnoci probouzejí k životu, a z nesčetných smutných písní a básní, které napsaly oběti lásky, jíž se do cesty postavily rodiny, tradice a město Rijád.“


Rajaa Alsanea, jejíž jméno novináři někdy přepisují také jako al-Sani,
začala s psaním Děvčat z Rijádu, když jí bylo teprve neuvěřitelných dvacet let.
     
Na počátku to ale vůbec nebyla kniha. Začalo to pravidelnými pátečními e-maily, které na pokračování rozesílala po internetu. Za chvíli už příběhy dívčí čtveřice hltal v Saúdské Arábii skoro každý a polovina národa nedočkavě seděla u počítače. Někteří, jak už to bývá, autorce vyhrožovali, spílali, že odporuje islámu a popisuje „nemravnosti“, jiní ji vychvalovali do nebes za její odvahu a otevřenost, zatímco další jí rovnou hrozili smrtí.
Dopadlo to, jak to dopadnout muselo: Rajaa Alsanea vyšla z ilegality a kniha byla z arabštiny přeložena do angličtiny a brzy poté do dalších jazyků.

     Její autorka mezitím dokončila studium zubního lékařství a tomuto oboru se věnuje v praxi.

pátek 10. června 2016

Pozor vlak!!!


     Potřebuji ke článku na blogu fotku vlaku, protože píšu, že jede asi osmkrát za hodinu a tudíž by bylo dobré mít jej zdokumentován. Nemám sice moc času, ale co, vždyť jezdí každou chvíli. Vydávám se s fotoaparátem na místo činu k Domu hrůzy, pro jasnou ilustraci, jaké nebezpečí nám hrozilo, kdyby se vlak náhodou zřítil dolů.


     Tak chvilku postávám, kochám se krásou přírody, protože je vyjímečně slunečno a čekám na vlak. Vlak ale nikde. To je zajímavé, říkám si. Někdy se nám stane, doteď jsme nepřišli na to, čím to je, že vlak ruší televizi. Obvykle se to stane ve chvíli, kdy potřebujete něco důležitého vidět. Například Ordinaci v růžové zahradě nebo jiný životně důležitý pořad. Ale nevidíte. Protože jede vlak. Obrazovka se začne vlnit, naskočí čtverečky a zmizí zvuk. To mě chytá takový vztek, že bych vraždila. Už už se chystá, že bude něco zajímavého, odhalení nevěry ředitele Hejduka nebo se Kovář s Kateřinou konečně dají po letech dohromady. Ale ne. Jede vlak. Naskočí kostky a já jsem v háji.

     Hrozím směrem k vlaku, ale tomu je to srdečně jedno. On prostě nemůže jet, když je reklama, že! Nadávám na České dráhy. Vždyť jsou na pokraji bankrotu, tak jak to, že se jim tady vlaky prohánějí jeden za druhým. Snad nám v televizi lhali? A co ti lidi taky vůbec mají courat někam vlakem takhle v noci? Jsem fakt vytočená. Můj manžel se jenom směje. Něco si brblá o nervózních ženských. Ovšem do chvíle, než se začne dívat on a co? Kostky...
     „No ten vlak fakt teď jezdí nějak častěji!“
     „Tak vidíš,“ říkám vítězoslavně.


     Takže čekám už půl hodiny na vlak, který samozřejmě nikde. Jen tak z nudy tedy fotím zahradu. Keře, stromy, kytky. Už mám asi třicet fotek a vlak nikde. Abych ho nepropásla. Zaujmu pozici s fotoaparátem. Připadám si jako blbec. Už se mi zdá, že něco jede. Tak teď! Připravit! Aha, to je jenom náklaďák na silnici. Za chvíli druhý pokus. No, to už vypadá nadějně! Už vidím vlak! Tak rychle foť!! Cvaknu jednou, dvakrát... a co to!!! Došla baterka. Bylo by se čemu divit? Tak někdy příště!

P.S. Zatímco píšu tenhle článek, projely tudy čtyři vlaky!

P.P.S. Než jsem ho uložila další dva...