úterý 26. dubna 2016

Můj dům, můj hrad



     Než vynosíme věci z aut je tma. Tedy já než je vynosím. Manžel jako první a nezbytnou věc co musí udělat, je namontovat všude úsporné žárovky. To už jsem celá promočená a vzteklá. V chatě je všude bláto. Mezitím se válí hračky, tašky, věci, plačící děti. Do kotlíku, který je mi celý den trnem v oku, bych nejraději kopla. I když on chudák za nic nemůže. Jen všude překáží.

     Vybavení jsme zdědili po předchozích majitelích.
    „Přece je kvůli týdnu nebudeme měnit,“ vysvětluje mi manžel. Kuchyňská linka pamatuje první republiku, včetně nádobí. Ke sporáku chybí plynová bomba. Trouba nejde vůbec. Voda teče jen ledová a je nějaká divná. No vidím, že jsem přípravu značně podcenila. Celou chatou se táhne divný puch.

     Další problém. Na čtyři lidi tři postele. Sedačka totiž vypadá jako kdyby se na ní válely (nebo ká..ly) kočky, opelichaná a samý flek. Kdyby se rozložila, nevím, co by se v ní našlo. Nebo možná kdo. Mám totiž podezření, že ten puch vychází odtud. Děti se pohádají, protože nikdo nechce spát u okna, takže spíme tři napříč. Tak mám kousek nohy venku. O co jde. Manžel spí ve vstupní hale a obýváku zároveň. Sám. Za trest. Nenechte se mýlit honosným označením v hale. Celá místnost má šířku asi dva metry. A kolik se toho do ní musí vejít.

     „Tak děťátka a spinkáme, protože zítra je první školní den!“ Snažím se znít optimisticky, ale podle výrazu dětí se mi to moc nedaří. Asi chudinky přemýšlí, co udělaly tak hrozného, že skončily v téhle špeluňce. A jestli by ten internát, kterým jim občasně vyhrožujeme, nebyl přece jen lepší.

     Posledním hřebíkem do rakve je zjištění, že nejde televize. Jestli se ta bedna zabírající půl pokoje, dá ještě vůbec nazývat televizí. Ani internet. Pohroma pro mého pracovitého muže. No sbohem, tak to jsem mrtvá. Dávám si týden než se definitivně zblázním nebo skončím jako alkoholička. Taky přemýšlím, jestli jsem nebyla nevědomky pod vlivem návykových látek, když jsem souhlasila s tím stěhováním.

     Tak týden sedíme u kamen. Nosíme dřevo. Učíme se rozdělávat oheň. Koukáme z okna jak pořád prší. Sušíme mokré věci. Nemáme pračku, ani pořádnou koupelnu. Ta voda je pořád divná. Taky nevařím. Nemám na čem. Počítám hodiny a dny, kdy už bude pátek a my se na víkend přesuneme do civilizace. Do domu ve městě, který jsme si naštěstí ještě nechali. Takže jsme takoví „lufťáci“ naopak. Všichni na víkend na venkov, my do města.

     Jo a pak ten vlak. Jede asi osmkrát za hodinu. Roztřese se vždycky celá chatrč. Ale zvyknout se dá na všechno. Dokonce i na to, že v koupelně stojí popelnice o kterou je zapřeno koště, aby nešly otevřít dveře na zahradu, které nejdou zamknout. A tak pokaždé když jdete kolem, musíte to koště přeskočit.


     Nejsi šťastná? Tak si poskoč!!!

Žádné komentáře:

Okomentovat