úterý 26. dubna 2016

Můj dům, můj hrad



     Než vynosíme věci z aut je tma. Tedy já než je vynosím. Manžel jako první a nezbytnou věc co musí udělat, je namontovat všude úsporné žárovky. To už jsem celá promočená a vzteklá. V chatě je všude bláto. Mezitím se válí hračky, tašky, věci, plačící děti. Do kotlíku, který je mi celý den trnem v oku, bych nejraději kopla. I když on chudák za nic nemůže. Jen všude překáží.

     Vybavení jsme zdědili po předchozích majitelích.
    „Přece je kvůli týdnu nebudeme měnit,“ vysvětluje mi manžel. Kuchyňská linka pamatuje první republiku, včetně nádobí. Ke sporáku chybí plynová bomba. Trouba nejde vůbec. Voda teče jen ledová a je nějaká divná. No vidím, že jsem přípravu značně podcenila. Celou chatou se táhne divný puch.

     Další problém. Na čtyři lidi tři postele. Sedačka totiž vypadá jako kdyby se na ní válely (nebo ká..ly) kočky, opelichaná a samý flek. Kdyby se rozložila, nevím, co by se v ní našlo. Nebo možná kdo. Mám totiž podezření, že ten puch vychází odtud. Děti se pohádají, protože nikdo nechce spát u okna, takže spíme tři napříč. Tak mám kousek nohy venku. O co jde. Manžel spí ve vstupní hale a obýváku zároveň. Sám. Za trest. Nenechte se mýlit honosným označením v hale. Celá místnost má šířku asi dva metry. A kolik se toho do ní musí vejít.

     „Tak děťátka a spinkáme, protože zítra je první školní den!“ Snažím se znít optimisticky, ale podle výrazu dětí se mi to moc nedaří. Asi chudinky přemýšlí, co udělaly tak hrozného, že skončily v téhle špeluňce. A jestli by ten internát, kterým jim občasně vyhrožujeme, nebyl přece jen lepší.

     Posledním hřebíkem do rakve je zjištění, že nejde televize. Jestli se ta bedna zabírající půl pokoje, dá ještě vůbec nazývat televizí. Ani internet. Pohroma pro mého pracovitého muže. No sbohem, tak to jsem mrtvá. Dávám si týden než se definitivně zblázním nebo skončím jako alkoholička. Taky přemýšlím, jestli jsem nebyla nevědomky pod vlivem návykových látek, když jsem souhlasila s tím stěhováním.

     Tak týden sedíme u kamen. Nosíme dřevo. Učíme se rozdělávat oheň. Koukáme z okna jak pořád prší. Sušíme mokré věci. Nemáme pračku, ani pořádnou koupelnu. Ta voda je pořád divná. Taky nevařím. Nemám na čem. Počítám hodiny a dny, kdy už bude pátek a my se na víkend přesuneme do civilizace. Do domu ve městě, který jsme si naštěstí ještě nechali. Takže jsme takoví „lufťáci“ naopak. Všichni na víkend na venkov, my do města.

     Jo a pak ten vlak. Jede asi osmkrát za hodinu. Roztřese se vždycky celá chatrč. Ale zvyknout se dá na všechno. Dokonce i na to, že v koupelně stojí popelnice o kterou je zapřeno koště, aby nešly otevřít dveře na zahradu, které nejdou zamknout. A tak pokaždé když jdete kolem, musíte to koště přeskočit.


     Nejsi šťastná? Tak si poskoč!!!

úterý 19. dubna 2016

Stěhování

     Tak je to tady. 31. srpen. Stěhujeme se na venkov. Naše dcera nastupuje zítra do první třídy.

    Většinu lidí napadne: Není na stěhování trochu pozdě?!!! Není. Asi jeden z nejcharakterističtějších rysů naší rodiny je: všude pozdě, později, nejpozději ze všech. Takže to, že se ráno v neděli stěhujeme, mi nepřipadá nijak zvláštní. Ale jak se krátí den, začínám trošku „nervóznit“. Manžel pořád něco přehrabuje ve skladu a na dvoře se vrší hromada krámů.

     „Proč teď potřebuje uklízet sklad?“ říkám si, protože mi pořád nedochází, že ten kotlík na guláš, rakety na tenis, spousta kabelů a další věci jsou to, co nutně potřebujeme v neděli v 17 hodin přestěhovat...

     Abyste rozuměli. Věděli jsme, že se budeme stěhovat s dostatečným předstihem, ale otázka bydlení zůstávala pořád otevřená. Dům, ve kterém plánujeme bydlet a který přestavujeme, je ve fázi hrubé stavby. Rodiče a všechny z našeho okolí tato skutečnost činí trošku neklidnými. Včetně mě. Ovšem nikoliv mého muže, který je naprosto v klidu a pohodě. Jistý, že do 14 dnů, maximálně do měsíce bydlíme... hurá...! Vesnička na Vysočině, kam se stěhujeme, je maličká. Je to vlastně osada. Pár stálých obyvatel a pár neobyvatelných objektů.

     Jedním z nich je také malá chatka pod železničním mostem, sousedící s naším budoucím domem.
    „Být tebou už si zajedu na tu chajdu uklidit,“ prohodí jen tak nenápadně moje drahá maminka. Dělám, že neslyším ten osten. „Stejně tam nakonec skončíte!!!“
     „No tak to ani náhodou, to se stihne!!!!“, říkám sebevědomě. Pro jistotu se tam ale přece jen zajedu s dětmi podívat.
     „No tak sem mě nikdo nedostane“, mumlám si, když drhnu záchod, který byl možná někdy bílý, ale už je to asi hodně dlouho. A manžel mi přísahal!!!

     A pak že mužům věří jenom naivní dvacítky. Moje maminka měla jako vždycky pravdu. Takže se za pár hodin „provizorně“ stěhujeme do šílené chaty pod mostem, později označené jako Dům hrůzy, ve které nakonec strávíme dlouhých 6 měsíců.

     No nic. V 19 hodin tedy vyrážíme. Dvěma auty, v každém po jednom dítěti, vstříc novému životu. Kotlík na guláš, který bude v přírodě vařit dětem můj muž, který v životě nic neuvařil, kromě ohřívaných párků a také rakety na tenis, které jsme dodnes nepotřebovali, protože běžte si jako přistěhovalí měšťáci zahrát na náves tenis a další milion nutně potřebných věcí jedou s námi. Do chaty, kde zatím ještě netušíme, co nás čeká...

     Cesta trvá něco krátce přes hodinu. V průběhu cesty se spouští déšt, který bude trvat následujících 5 dní a 5 nocí. Asi jako předzvěst mojí budoucí nálady...


pondělí 18. dubna 2016

    Každé pondělí se těším do knihovny. Téměř jediného místního zdroje zábavy - tedy pro mě. Dnes jsem se  mírnila, jen dvě knihy, ale doma už jich mám asi dalších deset, takže mám co dělat:) 

     Ale 3. a 4. díl této Hammarbyjské série jsem tam prostě nemohla nechat, když už mám od minule půjčené první dva. Tak jsem zvědavá... Četli jste?





Pohřebiště obětí - John Sandford



Vrah všech obětí musel být někdo, koho sousedé vídali každý den



     Layton Burns junior konečně našel vhodné místo, kde se může poprvé pomilovat se svou dívkou. Je to opuštěná farma uprostřed kukuřičného pole. Je tu hezky a ticho, jen tu něco velice páchne... Hoch se o puchu zmíní zástupci šerifa a ten po prohlídce pozemku objeví něco strašného – v zásobníku na vodu je nacpáno tělo. Pak objeví další a další.
     Než se případ dostane k Lucasi Davenportovi, najde policie patnáct mrtvol. A jako by to nestačilo, Lucas učiní při pátrání vlastní zneklidňující nálezy. Oběti byly zabíjeny každý rok jedna. Jak to, že je nikdo nepotrádal? Jisté je, že vrah musel být místní. Možná to byl někdo, koho sousedé vídali každý den.


     Přestože od začátku víme, kdo je vrah, kniha mě udržovala neustále v napětí a velice dobře se mi četla, navzdory tomu, že detektivky zrovna nejsou úplně můžánr.

   Hlavní hrdina, policista Lucas Davenport je sympaťák, trošku playboy, ale v knize žije ve spořádaném manželství s lékařkou a velmi si rozumí s její dcerou, která se, jak se zdá, chystá také na dráhu policistky. Má smysl pro fair play a je dobrým parťákem pro své kolegy policisty. Dobrý vztah má i se svojí kolegyní Catrin Mattssonovou, která na svoje kolegy působí jako „tvrďačka“.

     Policisté i veřejnost jsou velmi rozrušeni a pobouřeni nálezem tak velkého množství mrtvých těl a Lucasova touha co nejdříve dopadnout vraha je o to víc podnícena, když vrah chladnokrevně zavraždí i jeho kolegy.

     Zajímavý je i pohled z pozice vraha, který díky svým pudům nezná hranice a taky není duševně úplně v pořádku, což se dozvíme v jednom okamžiku, který mě osobně docela šokoval.


     Tento román je již čtyřiadvacátým dílem série o obětech, které spojuje postava kriminalisty Lucase Davenporta. Pohřebiště obětí je moje první kniha od tohoto autora píšícího pod pseudonymem, s vlastním jménem John Camp, držitele Pulitzerovy ceny a určitě mě zaujala natolik, že si ráda přečtu i jeho další romány z této série.



pátek 15. dubna 2016

Než jsem tě poznala - recenze


Autor: Jojo Moyesová

    Louisa Clarková se po ztrátě svého zaměstnání v kavárně dostává jako asistentka a společnice k Willu Traynorovi. Will je kvadruplegik, plně odsouzen k pomoci druhých. Před nehodou žil velmi aktivním životem, a proto se nemůže vyrovnat se svým nynějším stavem. Louisa naproti tomu žije naprosto obyčejně. Jak se změní životy obou mladých lidí, kteří spolu stráví šest měsíců života?


    Lou mi byla velmi sympatická svým smyslem pro humor i tím, jak byla obětavá vůči své rodině a jak se snažila zlepšit Willovi život. Chvílemi mi jí bylo až líto za to, jak se k ní Will chová. Ale chápu i Willa s jeho těžkým postižením.


    Jelikož je již kniha velmi známá a slyšela jsem na ni samou chválu, čekala jsem že se trošku dřív rozjede jejich milostný vztah a bude v knize víc rozveden. Konec jsem tušila a přišel mi dobře napsaný, nebyl přeslazený a kýčovitý.

    Čtení mě bavilo, ale zatím se na další knížky autorky nechystám.

Krotitel - Camilla Läckberg

     Když je na zasněžené silnici u lesa sražena patnáctiletá dívka, všichni jsou šokováni. Taková brutální zranění svědčí o velké krutosti pachatele. Viktoria je ale jen jednou z několika zmizelých dívek. Patrika Hedströma a jeho kolegy čeká spousta práce, ale nemohou se stále pohnout z místa.

     Patrikova manželka Erika chce napsat knihu o ženě, která před lety zavraždila svého muže. Navštěvuje ji ve vězení, ale Laila je uzavřená a ještě nikomu neřekla, jak to tehdy všechno bylo. Bez její spolupráce Erika nemůže pokračovat, a proto se rozhodne pomoci manželovi s jeho případem. Je totiž velmi bystrá a již několikrát mu ve vyšetřování pomohla. Jak do sebe postupně zapadají kousky skládačky, otevírá se před námi příběh plný násilí, táhnoucí se napříč generacemi. Příběh několika životů  a také matek trpce snášejících svůj osud a chránících své děti.

     V knize sledujeme osudy několika rodin ze současnosti, práci Patrika a jeho týmu a do toho se prolínají krátké úryvky vzpomínek Lajly. 

   



Knihu jsem četla se zatajeným dechem, místy mi běhal mráz po zádech, ale byla jsem neustále nucena číst dál. Konec jsem trošku předvídala ale stejně byl nakonec překvapivý. Doufám také, že se dočkáme pokračování.

čtvrtek 7. dubna 2016

Začátek

   Právě čtete první článek na mém blogu, který sice není ještě úplně dokonalý, ale je známkou toho, že to se mnou ještě možná není tak úplně špatné a že věci jdou tím správným směrem, kterým mají jít. Takže vás tu vítám, přeji pěknou zábavu při čtení a doufám, že se sem ke mně budete často a rádi vracet.


     Tento článek je o tom, jak jsem se dostala k nápadu založit si blog.  A příště už o naší cestě z města :)



     Jednou jedinkrát ve svém životě jsem byla u kartářky. Kromě toho, že mě rozhodila na několik měsíců, jsem se dozvěděla i několik velmi zajímavých a řekla bych i pravdivých věcí o sobě a svých blízkých..


     „Váš manžel je workoholik,“ vypálí na mě.
     Jak to sakra ví??
     „Workoholik a magor,“ dodává a zapaluje si cigaretu.
     Byla jsem upozorněna, že u výkladu kouří... patří to jaksi k věci.
     „No tak je toho na něj moc,“ objasňuji situaci.
     Kartářka pokračuje: „vidím tady jedno dítě.“
    Srdce se mi rázem zastaví: „Jak jedno dítě, já mám dvě děti!!“ v mozku se mi rozbíhají scénáře násilné smrti jednoho z mých dětí a myslím, že ztrácím barvu...
     „Ne ne, nebojte,“ chlácholí mě paní a následně vysvětluje, „vidím u Vás jedno dítě, protože vy jste nastavená na jedno dítě a pak se věnovat kariéře.“
     No málem padám ze židle, já a věnovat se kariéře!! Jsem ten nejméně ctižádostivý člověk co znám! Prý mám velký potenciál udělat slibnou kariéru. Chacha.
     „Tím, že máte děti dvě, je toho na Vás moc, a proto máte pocit, že nejste dobrá matka, že to nezvládáte. Ale vy za to nemůžete, měla jste mít pouze jedno.“
     Aha, tak to se mi začíná líbit. Naprosto přesně vystihla, že mám pocit, že jako matka selhávám a naplňují mě výčitky, že se nevěnuji dětem tak, jak bych měla. No tak teď je to jasné, není to moje vina! Mám jich jen holt miláčků moc :)

     A tímto se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu a to jsem já.

     Paní kouří už čtvrtou cigaretu a začíná se mračit: „No , vidím tady, že nic moc neděláte! Ale protože máte úplně špatnou profesi. Proto nemáte do práce chuť. Chce to změnu. Vy tady máte totiž nastaveno, že budete velmi úspěšná v tom, co budete dělat, ale nebude to hned. Vaše práce pro Vás bude zábava. Lehkost. Budete mít peníze a nebudete muset ani vynakládat přílišné úsilí. Ale začnete postupně. Krůček po krůčku, jen malé věci nejprve.“

     To tedy zní sakra dobře, říkám si, začíná mě naplňovat nadšení a chuť do práce. Ovšem dle karet je moje vysněná profese krása, zdraví, kosmetika. No tak to pozor! Mé nadšení opadá, tady něco nehraje. Dotýkat se cizích lidí není nic pro mě, zdravá výživa mi taky nic neříká a kosmetického poradce dělám už 8 let. Ovšem bez valných výsledků.

     Kartářka se mračí čím dál víc: „Vidím tady ale, že vy stejně ještě dva roky nic dělat nebudete,“ definitivně nade mnou láme hůl, už je ze mě vyčerpaná.

     Vrchol pracovní kariéry mě čeká ve 42 letech, tak mám ještě přece jen nějaký čas. Jsem teda na tom trošku líp než moje kamarádka, která byla následně po mně. Ta jestli ze sebou něco po pracovní stránce hned neudělá, tak má další šanci za 10 let.

     Daly jsme jí obě dost zabrat, padla na to celá krabička cigaret. Otázkou zůstává co dělat? Co dělat??? Na vsi, kde lišky dávají dobrou noc. S manželem workoholikem a dvěma malými, školou povinnými dětmi.

     Tak nad tím pořád přemýšlím. Vzhledem k tomu, že úplně všechny předpovědi paní kartářky se nevyplnily. Manžel se po dvou měsících nezhroutil. Funguje dál. Tak myslím, že se té krásy a kosmetiky tak úplně držet nemusím. Dostávám se ke knižním blogerům a říkám si: To by mě bavilo, číst knížky a psát recenze. Vést blog. Občas něco napsat o naší tak trochu nenormální rodince. Začíná to dávat smysl. Jen teda nevidím ty peníze. No ale jak to říkala ta moudrá žena. Musím začít postupně a pomale :)


P.S. Taky by mě bavilo dělat překladatelku, ale bohužel neumím pořádně žádný cizí jazyk :)